Podzimní Hopsinky v Hlučíně aneb agiliťák se vrací na místo činu...

 No ano, myslím, že dnes už si i já můžu říkat agiliťák – mám kopačky, skládací židličku, termosku, domeček pro psíka a samozřejmě toho čtyřnohého parťáka – Endžu, tréninky a závody mají přednost před jakoukoli jinou akcí. 

Ale nebylo tomu tak vždycky…

            Nedávno, když jsme s našima plánovali termín rodinné oslavy a v kalendáři se to hemžilo každý víkend právě nějakým tréninkem nebo závodem, se mě mamka zeptala:        „A pamatuješ si, jak jsi říkala, že s Endžou závodit nikdy nebudeš?“ CHA CHÁ!  Pamatuju a moc dobře…

-         živě si pamatuju, jak jsem zhruba před 2 roky přišla poprvé s 8 měsíční Endžou na Katmajácký cvičák se zbožným přáním, ať mi s tím psem udělají něco, aby mě už konečně začal trochu poslouchat! A Marťa W. mi zcela nenásilně vnukla myšlenku, že to nejlepší, co v tomto směru můžu pro sebe a svého pejska udělat, je začít s agility!

-         pamatuju si, jak jsem ze začátku (asi rok) měla trauma z toho, že ti černobílí pejsci sledují svého páníčka s přáním, aby vydal povel, který budou moci splnit a můj hafan sleduje všechno jiné, jen ne mě a jeho mozeček se snaží vymyslet, jak to udělat, aby můj povel splnit nemusel. Postupně jsem začala chápat a smiřovat se s tím, že z mého šarpejopitbulonevímcoještě borderka nikdy nebude a naučila se používat svou jedinou zbraň – jídlo!

-         pamatuju si, jak jsem kvůli práci nestíhala chodit do skupiny začátečníků a Marťa W. mi velkoryse nabídla, že můžu docházet do „pokročilých“. Tímto se dodatečně všem zúčastněným omlouvám. Hlavně Martě B., která se asi musela vždycky orosit, když jsme se s Endžou řítily k brance cvičáku. Já a naprosto nevyřáděná Endža. Zatímco všichni pejsci způsobně leželi v odložení a čekali až přijde jejich chvíle na parkuru, jakmile jsem pustila Endžu z vodítka – frnk… a pojďte si hrát, ne? Trochu to tu rozjedem! Co tu tak ležíte, vy padavky! To má být jako ta slibovaná sranda, jo?!

-         pamatuju si, jak jsem s Endžou poprvé dělala kladinu a byla jsem štěstím bez sebe, že se nebála (postupně jsem zjistila, že se bohužel nebojí skoro ničeho) a Marťa W. mě hned vrátila do reality „přednáškou o zónách“ - že jako jestli nebudu důsledná od začátku, tak že až začnu závodit, tak budu litovat – CHA CHÁ podruhé – jaké zóny? Jaké ZÁVODĚNÍ??? To jako, že bych místo víkendového flákání vstávala v nekřesťanskou hodinu, trmácela se kamsi, měla svoji Endžinku zavřenou někde v kleci celý den a to jen kvůli tomu, abych se mohla ztrapnit před desítkami lidí? A třikrát? A ještě za to platit? Nééé, děkuji pěkně. Mno… a všechno je samozřejmě úplně jinak.

Letos v zimě jsem se byla poprvé podívat, jak to chodí na takových agiliťáckých závodech. Závody tenkrát probíhaly v kryté hale areálu Dětského ranče v Hlučíně a právě sem jsem se po ¾ roce opět vrátila – tentokrát už jako závodník.

O víkendu 25. – 26.10. se tady totiž konaly VII. PODZIMNÍ HOPSINKY, které pořádal Klub FirstMate Agility Mokré Lazce. Přihlášeno bylo 90 týmů, skvělým „tahem“ byla volba rozhodčího - pan Bernd Hüppe je fakt velký sympaťák a co se organizace týče, podle mě celé závody pěkně „odsejpaly“ a na to, že závodníků byl opravdu velký počet se končilo v celkem slušnou hodinu. K dobré náladě určitě napomohlo i skvělé zázemí ranče – hospůdka, kde se dala doplnit vyběhaná energie např. skvělými párečky, pro mě osobně důležité použitelné sociální zařízení a hlavně přilehlé louky, kde se mohli pejsci dosytosti vyřádit. Počasí se taky vydařilo, takže co víc si přát?

A kdože si tedy z Katmajáků přijel zaběhat? 

Všechny tři Martiny (W+B+V), Magda, Iva, Lucka, Adél Havlíkovic, Dudla a moje maličkost.

Kromě běhajících katmajáků v průběhu víkendu přijeli taky katmajáci fandící:

-         slovo dodrželi a fandit přijeli Drahuš s Jiřinkou (ta zjistila, že na agi závody v hale je dobré se obléknout stejně, jako do arény na hokej  )

-         Radka se svojí drahou polovičkou (Radčin doprovod se statečně podělil se štěkající Endžou o svou tatranku – odvážný!)

-         taky babička a dědeček Lucky se přijeli podívat na svoje „psí vnoučátka“

-         brácha a kámoš Dudly (kámoš už bude vědět, že bota, potřísněna krví právě klepnutého prasátka, působí na některé pejsky jako červený hadr na býka)

-         a chybět nemohl samozřejmě Jirka se Sanďou a zbytkem Wasserbauerovic smečky!

A teď už k samotným běhům. Někomu se dařilo více, někomu méně, ale to je dost relativní – pro jednoho je výhra doběhnout za druhou překážku, do poloviny parkuru nebo vůbec vystartovat. Jiný není spokojený, pokud nedoběhne bezchybně. Takže výsledky ve výsledkové listině jsou jedna věc a osobní pocit ze závodů věc druhá. Každopádně na ty výsledky můžete mrknout na stránky Klubu FirstMate Agility Mokré Lazce.

Já přidám zase jen pár svých postřehů  

Marťa + Cony – já Conču podezřívám z naprosto geniální kalkulace – podle mě Cony miluje dvě věci – trénování a závodění. Je jí jasné, že když bude na závodech ty zóny skákat, tak tím víc se bude trénovat – na tréninku samozřejmě udělá zóny naprosto perfektně. A to znamená co? Že se to půjde vyzkoušet na závody! Mno, Cončo, počkej, až to Marťa prokoukne! 

Marťa + Cage – holky běhaly v Lkách jako poslední. Nevím, jestli to bylo tím příjmením začínajícím na W nebo to byl chytrý tah organizátorů – každopádně díky této dvojce byla sledovanost largů 100% do poslední vteřiny. Jestliže všechny týmy běžely parkur podobným způsobem, Marťa s Cage vždycky překvapily nějakým originálním řešením.

Marťa + Monty – Marťa má asi nervy ze železa (zřejmě důsledek dlouholeté praxe na úřadě). Jinak si neumím vysvětlit, že je před během vždycky naprosto klidná. Tím horší infarktové stavy ale způsobuje fandícím přihlížejícím. Skočit na závěr čistého zkouškového běhu jinou poslední skokovku – tomu se říká adrenalin!

Magda + Bórin – Magda je s Borčou skvěle sehraná vyběhaná dvojka a všem to předvedli například v parádně zaběhnutém nedělním jumpingu. Devošek paničku s bráchou při bězích určitě bedlivě sledoval, takže se máme brzo na co těšit!

Iva + Klárinka – Iva s Klárinkou propluly téměř všemi běhy „bez ztráty kytičky“. Klárinka je šikulka a v třetím běhu dne (podle Ivči s vidinou, že je to už konečně běh poslední) to umí pěkně rozpálit!

Lucka + Barnie – Barňáskovi očividně fandění ségry Meggy svědčí a chce se před ní předvést v nejlepším světle! O víkendu pelášil, jak už dlouho ne a například nedělní jumping „vystřihli“ s Luckou nádherně!

Aďa + Kisska – Kissinka se celý víkend snažila, zvedala pařátky a na zónách předváděla svou oblíbenou „žabu“   A když jí to panička nezkazila, byly k vidění i super běhy! Jako třeba nedělní agility! Jo! A „dvojky“ třeste se!

Dudla + Dudlík – Dudlovi jeho sobotní závodní obleček (kraťasy a tričko s krátkým rukávem) vynesl titul „otužilec roku“! V každém případě ale čtyřnohého Dudlu pohled na páníčka rozehřál natolik, že běhal naprosto skvěle! Fakt se kluci snažili a na výsledcích to bylo vidět!

Jitule + Endža – naše běhy hodnotit nebudu – důležité je, že sympatický rozhodčí zůstal celý. Byl Endžou jen trochu seřván – trubka jedna, jsem jí říkala, že je to Rakušan a stejně jí nebude rozumět, ale když ona na moje rady prostě moc nedá. 

            Co říci závěrem? Myslím, že jsme si všichni závody užili a jako suvenýr jsme si domů dovezli písek z haly, který se nám bude v bytech objevovat na všech možných i nemožných místech ještě hodně dlouho. A jakmile si už budeme jisti, že doma není ani zrníčko … bude tu Katmajácké derby! Jupííí!  

Jo! A jak jsem na začátku psala, že už si můžu říkat agiliťák, protože mám ty kopačky, židličku, termosku, psí domeček a svou báječnou Endžu, tak ještě něco, ještě něco jako právoplatný agiliťák mám – spoustu super agiliťáckých kámošů!  

Jitule+Endží