Super víkend

Když se mě Zuzka někdy v září ptala, jestli nechci jet v listopadu na víkend do Rudné pod Pradědem zkusit s Endžou coursing, tak jsem řekla, že ne. Představila jsem si příšernou zimu, Endžu někde zavřenou na ubytovně (ještě jsme takhle na víc dnů nikde ve „slušném podniku“ nebyly) a vůbec. Když, tak někdy na jaře a na otočku. No, ale nakonec to zase bylo všechno jinak a tak jsme v pátek přesně v 16.30 (můj Míša dorazil z práce v 16.15 – stihl se osprchovat, sbalit a ještě na mě 5 minut čekal) vyráželi směr Praděd, kde Sdružení Moravskoslezského coursingu pořádalo „Zimní radovánky“. Do Rudné jsme dojeli po menším bloudění a to v sestavě: Zuzka + Péťa + Berča + Geila + Míša + Endža + já.

Měli jsme už připravené pokojíčky, takže jsme se trochu zabydleli a hurá do hospůdky! Tam jsme nakonec zůstali, protože stezka odvahy byla přesunuta na sobotu, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Do hospůdky nás vpustili i s krakenkou Endžou (Míša ji vylíčil jako nejmírumilovnější zvířátko pod sluncem). A když jsem jí zacpala vždycky v kritický okamžik držku kouskem smaženého hermelínu, tak byla fakt v pohodě J Dokonce se mě paní servírka při odchodu ptala, jestli je ten pejsek takový hodný pořád (málem jsem vyprskla smíchy)!

Noc byla poněkud krušná – Endža šňupala po pokoji, pod postelema našla nějaké zbytky granulí (zřejmě po předchozích nocležnících), jak někdo prošel za dveřmi, tak hned haf haf, ale nakonec i ona usnula a vydržela až do 6.30. No zlatíčko J

O druhý budíček se nám postarala Janča s Liborem a Čiky – nějací nedočkaví či co – přiřítili se už před osmou, obsadili zbylé postýlky ( poschoďovku – chichi kdo dřív přijde…) a už jsme vyráželi k místu, kde se měl konat trénink. Postupně se scházeli všichni coursinguchtiví. Z těch čtyřnohých tu bylo hodně ridgebaků, dále barzojové, AST, grónský pes, ohař, krátkosrsté kolie, kříženci a naše zlatíčka. Ze známých tváří dorazila ještě Zuzčina sestřenice Lenča s Ališkem. Zatímco my jsme se zaregistrovali a krotili hafany, už se připravovala dráha pro první běh a za chvíli jsme se už mohli dívat, jak honí střapeček jednotlivě i po dvojicích či skupinkách psíci různých velikostí a ras.

A pak přišla naše chvíle. Že má Endža lovecké pudy, to jsem věděla – za zajícem mi už párkrát s chutí zdrhla. Ale jestli poběží za nějakou „roztrhanou igelitkou“, to už jsem si tak jistá nebyla. Obavy však byly naprosto zbytečné. Organizátorka Barča Endžu parádně rozdráždila. Chvíli jsem si říkala, že bude vcelku sranda, když se místo do střapečku zakousne do Barči, ale jakmile se dal střapec do pohybu a na povel byla vypuštěna – frnk… pelášila za ním jak torpédo. Druhý běh si užila s kámoškou Berčou a kříženečkem Roníkem. Oba to jsou už ostřílení závodníci, kteří si s chutí nadbíhají – a taky, že jo. Start - Endža fičí za střapcem a ti dva si to namířili zhruba do poloviny trati. Endžik poctivě makal, Berča s Roníkem si na střapeček počkali a šup do cíle. Bylo vidět, že to Endžu dost štve a v cílové rovince to pěkně hlasitě komentovala! Další kámoši – Geilinka, Čiky a Ališek běželi tuším spolu a taky si dali pěkně do těla.

Kolem poledne bylo dotrénováno a pro naši partu tím pádem začala volná zábava. Vyrazili jsme společně na oběd a taky se podívat na štěňátka barzojů do chovatelské stanice v Rýmařově (divím se, že si Zuzka aspoň jedno neodnesla pod bundou s sebou). Dále jsme si naplánovali menší výletík na Rešovské vodopády. Vyráželi jsme kolem 14.30 s tím, že do tmy budem určitě zpátky. Mno, Péťa míní, turistické stezky a zimní čas mění… K vodopádům jsme přiklusali už skoro za tmy a za totální tmy jsme se vraceli celou cestu zpátky. Když jsme došli k autíčkům měli jsme všichni opravdovou radost. Nazvali jsme náš výlet „soukromou stezkou odvahy“ a tak nám vůbec nevadilo, že ta oficiální se nakonec nekonala (nebo že by konala, ale mi to zaspali?).

Již tradičním večerním programem byla návštěva místního pohostinství. Tentokrát už to ale nebylo jen tak. Já Míšovi včera říkala, ať nereklamuje ten smažák! Ale když donesete vyučenému kuchaři místo smažáku jen „strouhankovou kapsu“, jak to asi může dopadnout, že... Mno, nakonec jsme hostinského ukecali a i Endžinka se mohla uložit pod stůl. Všechno by bylo v naprosté pohodě, kdyby se s námi nechtěl družit místní občan. Hlavní problém byl v tom, že se chtěl družit i s Endžou. Nakonec se „chytil“ na naše narážky a šel nám p ředvést, že se dá zvládnou to, co bylo napsáno na cedulce nad výčepem - „Každé 10té a 15té pivo zdarma!“ Do pelíšků jsme padli jak totální chciplinky a dokonce i Endža tentokrát chrupala až do rána. A protože se nám s Pípalovýma tak dobře vegetilo a vzhledem k tomu, že jsme i „normálně“ sousedi (bydlí nad náma), domluvili jsme se, že probouráme náš strop – zároveň tedy jejich podlahu, vyrobíme nějaké schůdky a budeme společně žít šťastně až do smrti v krásném mezonetovém bytečku J

Ale dost fantazírování, byl před námi ještě jeden trénink. Takže honem na dráhu a jde se na to! Endža běžela opět s Roníkem hned mezi prvníma a opakoval se stejný scénář jako včera. Endža - poctivka za střapečkem, vyčůraný Roník (myslím že to tu tak můžu napsat, protože to o něm říkala i jeho panička) zkratkou někam k cíli. Spokojení a vyběhaní byli ve výsledku oba hafani, takže super.

A super byl celý víkend – dlouho jsem se tak neposmála, člověčí část výpravy si trochu protáhla kostry a psíci se parádně vyřádili. Takže Zuzi, jestli se mě zase někdy zeptáš, jestli bych nejela na coursingový víkend, je ti asi jasné, co odpovím! J

J+E